Úvod

Po zvolení Daniela Hermana ředitelem Ústavu pro studium totalitních režimů se na vedoucí místa v této instituci díky politické podpoře ODS vrátilo jeho bývalé vedení v čele s Pavlem Žáčkem, které je zodpovědné za naprosté zpolitizování práce ÚSTRu a přinejmenším podezřelé nakládání se státním majetkem. Na následujících stránkách naleznete důkazy o výrobě různých „estébáckých“ kauz na zakázku a nehorázném plýtvání penězi nás všech.

Ústav pro studium totalitních režimů vznikl podle zákona č. 181/2007 Sb., aby zkoumal a nestranně hodnotil nedávnou minulost naší země v éře německé okupace a pozdější diktatury komunistické strany. Za plnění těchto úkolů byl v prvních letech existence ÚSTRu zodpovědný jeho tehdejší ředitel Pavel Žáček a spolu s ním jeho ekonomický náměstek René Schreier. Po sérii skandálů i celé řadě jiných pochybení, která se podařilo před veřejností ututlat, bylo vypsáno výběrové řízení na nového ředitele této instituce. Jeho vítězem se stal historik Jiří Pernes a bývalý ředitel i jeho lidé začali vyklízet vedoucí pozice. Na chvíli se díky tomu leckomu zdálo, že spolehlivě zafungoval kontrolní mechanismus v podobě sedmičlenné Rady ÚSTRu jmenované Senátem Parlamentu ČR a konečně se podaří vybudovat celospolečensky respektovanou instituci, která bude pracovat výhradně podle odborných a vědeckých zásad místo podle ideologických šablon a politických objednávek.
Velice rychle však přišel zásadní obrat, když byl Jiří Pernes v souvislosti s hysterickou mediální kampaní podporovanou hrstkou zaměstnanců ÚSTRu po několika týdnech ve funkci odvolán tou samou Radou, která ho nedlouho předtím zvolila. Proti této iniciativě tzv. neUSTRčených se prostřednictvím petice postavili jiní zaměstnanci ÚSTRu, kterým vadil negativní dopad podobných skandalizačních aktivit na pověst jejich instituce nebo neschvalovali styl práce za bývalého ředitele Žáčka. Prozatímní ředitel Zdeněk Hazdra tento rozkol během několika měsíců ve funkci nemohl vyřešit, proto se nová koncepce práce a celkové uklidnění poměrů čekalo především od nového ředitele, který měl vzejít z dalšího výběrového řízení.
Jeho vítězem se stal Daniel Herman, který navzdory naprosté absenci zkušeností s řízením podobné instituce, jíž plně odpovídala jeho vágní a na nekonkrétních frázích postavená koncepce dalšího rozvoje ÚSTRu, porazil odborně mnohem vyspělejší a zkušenější kandidáty. Podle oficiální verze přesvědčil většinu Rady ÚSTRu svou jasně deklarovanou ochotou naslouchat odlišným názorům a silným důrazem na smíření protichůdných názorových skupin mezi zaměstnanci. Podle zákulisních informací byli údajně někteří členové Rady v době volby pod nevybíravým politickým tlakem ze strany špiček ODS, kdy byli lépe disponovaní kandidáti vyřazeni ze soutěže přímou intervencí premiéra Nečase jako “politicky neprůchodní”.
Ať už je pozadí volby ředitele ÚSTRu jakékoliv, faktem zůstává, že Daniel Herman hned první den ve funkci ukázal, jak si představuje naslouchání odlišným názorům a smíření v praxi. S okamžitou platností uvedl zpátky do funkce bývalého ekonomického náměstka Reného Schreiera a během několika dnů vytvořil na míru pro Pavla Žáčka místo poradce. Tandem Žáček-Schreier se podle dobře informovaného zdroje zevnitř ÚSTRu ihned ujal skutečného řízení této instituce, která se pod jeho vedením mílovými kroky vrací k nehospodárnému nakládání se státním majetkem a především do funkce vlivové agentury ODS, zatímco ředitel Herman se po splnění role trojského koně stal jakousi “tváří” ÚSTRu, která má výměnou za luxusní ředitelský plat do ničeho důležitého nekecat, navenek dál hlásat fráze o smíření a bez odmlouvání potvrzovat rozhodnutí učiněná zdánlivě bezvýznamným poradcem…

Čistky v ÚSTR pokračují nezákonnými vyhazovy

Daniel Herman se první den ve svém ředitelském křesle uvedl lživou větou “Nepřišel jsem se s nikým loučit”. To byla polovina srpna. Už v září ale v Ústavu začíná v souvislosti s návratem Žáčkových lidí exodus, kterému teď hermanovské vedení nasadilo korunu: dává osmi lidem výpověď, ale ignoruje zákon a vůbec jejich výpovědi neprojedná s odbory.

Jak se napakovat aneb archivní zlatý padák

Když za Žáčka šéfoval Archivu bezpečnostních složek (ABS) Ladislav Bukovszky, nebyl nijak výrazným ředitelem. Tiše plnil, co se po něm chtělo, a ignoroval protesty svých podřízených, že se tím ničí archiválie nebo porušuje zákon. Jakmile bylo Žáčkovo krytí loni zjara odstraněno (Rada ÚSTR tehdy zvolila ředitelem Jiřího Pernese), nastaly Bukovszkému těžké časy. Oprávněné protesty už nebyly umlčovány a Bukovszkého čekalo nejdřív odvolání a pak i výpověď. Zdá se ale, že si v úzké spolupráci s Pavlem Žáčkem vyrobil finanční pojistku, která jistě „potěší“ všechny daňové poplatníky.

Lidová tvořivost

Lidé si už od nepaměti v těžkých dobách pomáhali humorem, který jim umožňoval si alespoň symbolicky “vyřídit účty” s jinak nedotknutelnými vládci. Ani pracovníci Ústavu pro studium totalitních režimů nejsou výjimkou. Náš blog vám přináší dvě ukázky jejich tvořivosti, které zajímavým způsobem reflektují neutěšenou realitu v této instituci pod vedením pánů Žáčka, Schreiera a Hermana. Za povšimnutí stojí kromě jiného narážky na propojení těchto manažerů s ODS a jejich přípravy na podezřelou majetkovou transakci s budovami ÚSTR. Výtvory si můžete prohlédnout zde a zde.

Velká ústavní loupež

Ústav pro studium totalitních režimů pod vedením Pavla Žáčka a Reného Schreiera připravoval velkou výměnu několika svých budov za jinou nemovitost, kde by mohly společně sídlit všechny součásti ÚSTRu a Archivu bezpečnostních složek. Celá výměna budov však byla od začátku nastavena jako obrovský tunel na státní peníze s hrozící škodou v řádech stovek milionů korun. Oba manažeři zodpovědní za tuto skutečnost jsou nyní zpátky v důležitých funkcích a mají možnost svůj záměr dokončit.

Jednotlivá pracoviště Archivu bezpečnostních složek jsou umístěna v celé řadě objektů po celé Praze a v jednom případě i mimo ni. Tato dislokace skutečně přináší určité negativní dopady do řízení i efektivnosti chodu této instituce. Žáčkovo vedení ÚSTRu proto zahájilo kroky, které by měly vést ke směně všech pražských budov ÚSTRu a ABS za jinou budovu v Praze, kde by měly sídlit všechny jejich součásti pohromadě. Tato na první pohled velice rozumná snaha má však v Žáčkově a Schreierově podání zásadní úskalí.

Podle materiálu zaslaného vedením ÚSTRu pod názvem „Změna příslušnosti hospodařit s objektem Hybernská č. p. 997/2, Praha 1, včetně souvisejícího pozemku a další naložení s vybraným nemovitým majetkem státu“ k projednání Fischerově vládě, by předmětem výměny měla být hlavní budova ÚSTRu v Siwiecově ulici č. 2 na Žižkově (bývalé ministerstvo informatiky) s účetní hodnotou 150 milionů + dalších 27 milionů za pozemky a pětipatrový činžovní dům v ulici Na Struze č. 3 stojící doslova pár desítek metrů od Národního divadla, který má podle Žáčka se Schreierem účetní hodnotu pouhých 12 milionů korun za budovu a další dva miliony za pozemek! Dále by měl do plánované výměny spadat objekt v Hybernské ulici č. 997/2 v účetní hodnotě necelých 135 milionů korun, který dosud spravuje ministerstvo financí.

Podle znaleckých posudků je tržní hodnota budovy a pozemků v Siwiecově ulici 185 milionů korun a budovy s pozemkem v ulici Na Struze 140 milionů korun! Ke komplexu v Hybernské ulici bohužel nemáme k dispozici aktuální znalecký odhad tržní ceny, ale podle informací týdeníku EURO byla vyvolávací cena pro jeho plánovanou dražbu v roce 2004 stanovena na 320 milionů korun s reálným výhledem na dosažení prodejní ceny 400 milionů korun. Vzhledem k tomu, že nebyl několik let využíván, muselo by před výměnou dojít k nákladné rekonstrukci, ze které by měl užitek výhradně nový majitel, kterým bude soukromá osoba nebo firma.

O tržní hodnotě budov a pozemků pod nimi, nebo o nákladech na nutnou rekonstrukci objektu v Hybernské ulici se však v materiálu pro vládu, která musí tuto transakci odsouhlasit, cudně mlčí. Tímto v zásadě velmi jednoduchým trikem pánů Schreiera a Žáčka by stát přišel bezmála o 400 milionů korun jenom na rozdílu mezi účetní a tržní cenou budov. Náklady na rekonstrukci objektu v Hybernské ulici nikdy nikdo nevyčíslil, ale dá se očekávat, že oprava rozsáhlé památkově chráněné budovy by spolykala další desítky milionů korun. Dohromady by se tedy škoda na státním majetku pravděpodobně vyšplhala až někam k půl miliardě korun.

Ztráta by mohla být ještě vyšší, kdyby se vítězem výběrového řízení na nové sídlo ÚSTRu stal developer Serge Borenstein, který na výměnu nabízel zchátralou budovu Microny v Modřanech, již se předtím neúspěšně pokoušel prodat ministerstvům obrany a vnitra. Podle zákulisních informací si vedení ÚSTRu bylo plně vědomo, že po výměně bude potřeba provést nákladnou celkovou rekonstrukci, po které budova Microny stejně nebude úplně splňovat některé požadavky kladené na archivy, jako je třeba zvýšená nosnost podlah apod. Problém by byl také se zhoršenou dopravní dostupností v odlehlé okrajové části Prahy i umístěním budovy v lokalitě v těsné blízkosti Vltavy, která byla odjakživa až do nedávného rozhodnutí pražského magistrátu považována za zátopovou oblast.

Přesto se pánové Žáček a Schreier snažili ušít podmínky výběrového řízení Borensteinovi rovnou na míru. Podle našich informací byla výměna mnohem hodnotnějších budov v centru Prahy za zchátralou Micronu na periferii prezentována nižším vedoucím pracovníkům ÚSTRu jako hotová věc. Žáčkovo vedení si bylo výsledkem budoucího jednání vlády i následného výběrového řízení jisté do takové míry, že už v zimě 2010 posílalo vedoucí jednotlivých útvarů ÚSTRu do Microny vybírat si patra a místnosti, kde by chtěli mít kanceláře…

Do této idylky však jako blesk z čistého nebe přišlo zvolení Jiřího Pernese ředitelem ÚSTRu. Ačkoliv nový ředitel deklaroval snahu nebořit dílo svého předchůdce, po prostudování materiálu k výměně budov raději bez odkladu požádal vládu o stažení tohoto bodu z jejího jednacího programu, kam se měl dostat 19. dubna 2010, a pánů Schreiera a Žáčka se co nejrychleji zbavil. Vzápětí proti němu byla rozpoutána hysterická mediální kampaň, během níž byl lidmi, kterým naprosto nevadí Žáčkovo členství v SSM, kritizován za svou někdejší docházku do Večerní univerzity marxismu-leninismu a nařčen z plagiátorství. Po několika týdnech většina členů Rady ÚSTRu podlehla nátlaku a Jiřího Pernese odvolala z funkce. Koncem léta 2010 byl sice Komisí pro etiku vědecké práce Akademie věd ČR nařčení z plagiátorství zproštěn, ale pomlouvačná kampaň už mezitím splnila svůj cíl.

Ani prozatímní ředitel Zdeněk Hazdra neprojevil ochotu dál pokračovat ve výměně budov v podobě, jak ji nastavilo Žáčkovo vedení. Na scénu proto nastoupil nový ředitel ÚSTRu Daniel Herman, který si s sebou přivedl zpátky Pavla Žáčka a Reného Schreiera, kterého dokonce nazval svou jistotou v ekonomických záležitostech ÚSTRu. Bylo by hodně naivní si myslet, že příprava tunelu za půl miliardy je nějakým sólo podnikem těchto dvou manažerů. Dobře informovaný zdroj zevnitř ÚSTRu, který hovořil o údajném nátlaku špičkových politiků ODS vyvíjeném na některé členy Rady ÚSTRu ve prospěch zvolení Daniela Hermana, vidí v pokračování pro stát naprosto nevýhodné výměny budov hlavní kritérium pro výběr nového ředitele a příčinu „politické neprůchodnosti“ jiných kandidátů. Vzhledem k dominanci ODS v Senátu PČR, který volí členy Rady ÚSTRu, nepůsobí podobné tvrzení nevěrohodným dojmem. Nový ředitel opřený o „renomované odborníky“ Žáčka a Schreiera nyní může nevýhodnou výměnu dotáhnout do konce, ať už s Borensteinem, nebo kýmkoliv jiným, kdo bude ochoten se skrytě podělit o část svého obrovského neoprávněného zisku s ODS ovládající ÚSTR, případně dalšími stranami vládní koalice, které budou výměnu budov schvalovat při jednání vlády.

Vlivová agentura ODS

Ústav pro studium totalitních režimů pod vedením Pavla Žáčka plnil kromě poslání zadaného zákonem č. 181/2007 také roli vlivové agentury ODS, když na její politické oponenty vyhledával a pokud možno skrytě nechával publikovat kompromitující materiály z archivů StB. Potvrzuje to také záznam z porady vedení ÚSTRu ze 12. srpna 2009, jehož obsah je i se souvislostmi stručně nastíněn níže.

Na záznamu porady vedoucích pracovníků ÚSTRu se nejčastěji objevují hlasy ředitele Žáčka a tehdejšího tiskového mluvčího Jiřího Reichla, jejichž debata přináší z našeho pohledu nejzajímavější informace. Tehdejší vedoucí odboru zkoumání totalitních režimů Ivana Koutská a ředitel kanceláře ředitele ÚSTRu Patrik Košický do debaty vstupují pouze sporadicky a jejich poznámky nemají až tak velký význam.

Nepříliš kvalitní záznam nás přenáší na už rozběhlou poradu o vnější komunikaci ÚSTRu, ve chvíli kdy ředitel Žáček v poměrně dlouhém monologu kritizuje činnost tiskového mluvčího Reichla. Důvodem jeho nespokojenosti byl především údajný nedostatek pozitivních zpráv o ÚSTRu, chaos ve vnější komunikaci a nízká úroveň výstupů. V průběhu monologu stihne Pavel Žáček počastovat k ÚSTRu kritického novináře Zídka přívlastkem „bláznivej“. Na jiném místě záznamu pak hovoří o debilních novinářích, což je u absolventa žurnalistiky a bývalého novináře poměrně pikantní.

Pro nás mnohem zajímavější moment přichází ve chvíli, kdy ředitel ÚSTRu své podřízené informuje, jak se mu podařilo podchytit původně kriticky naladěného redaktora Vlacha a otočit vyznění jeho reportáže opačným směrem: (03:10) „Podchytil jsem prostě toho bláznivýho Vlacha, kterej prostě zavolal a řekl, natáčím o vás, o všech vašich průserech a kauzách, jako, který jste účelově, to tam nepiš, jo, který jste účelově pustili k volbám jako, no a nakonec se to otočilo…“

V pokračování svého projevu Pavel Žáček celkem pochopitelně svým podřízeným zdůraznil, že podobné telefonáty jsou do budoucna nežádoucí a je potřeba jim aktivně čelit lepší taktikou komunikace s médii. Požadoval proto přípravu témat bez vztahu k aktuální politické situaci, kterými by mohl v případě potřeby zahltit novináře, odvést jejich pozornost od kritiky ÚSTRu a oslabit tak případnou negativní publicitu: (06:07) „Chci mít na každý týden další téma, těch témat je prostě nekonečné množství, a měli bychom to mít připraveno v záloze, buď že s tím půjdeme ofenzivně my, a nebo budeme zcela pragmaticky přebíjet něco, co někdo napsal…“

Poučen negativní odezvou médií a části veřejnosti na chatrně podložené nařčení spisovatele Kundery z udavačství, které na vlastní pěst publikoval pracovník ÚSTRu Adam Hradilek, a zejména s ohledem na nadcházející parlamentní (nakonec odložené) volby si ředitel Žáček vymínil, že všechny výstupy týkající se osobností veřejného života musí před jejich publikováním osobně schválit a rozhodnout o nich: (07:17) „Vše co má vztah k volbám, vše co má vztah k osobám kolem voleb, chci o tom vědět, chci o tom rozhodnout! Náměstek, ředitel kanceláře. Nemůžeme v těchto volbách figurovat, jako jsme figurovali minule!“

Ředitel Žáček správně pochopil, že další skandál podobný tomu, který nastal v kauze Kundera, by mohl vážně ohrozit jeho postavení, protože by pro ODS přestalo být únosné držet nad ním ochrannou ruku. To však rozhodně neznamenalo, že by z Archivu bezpečnostních složek měly do médií přestat unikat kompromitující materiály poškozující v očích veřejnosti politické protivníky ODS. Jak vyřešit tuto zdánlivě neřešitelnou situaci nám ukazuje vystoupení tiskového mluvčího Reichla, které odkrývá systém, jak skrytě medializovat kompromitující materiály: (38:52) „Já mám kontakty do novin, umím to prodat, umím to zařídit, tak jak říkal Patrik (Košický), tak můžeme si ukázat na řadě případů, který se tak dělaly, že to ty lidi dostali a vůbec jsme tam nebyli uvedeni, a prostě jsme tam vystupovali jenom v roli odborníka jako archivu.“ Bohužel při prezentaci těchto svých „úspěchů“ nebyl Jiří Reichl konkrétní. Přesto můžeme jako konkrétní příklad uvést naprosto ukázkový případ, který Reichlův popis kopíruje úplně přesně jako šablonu, a podle údajů ze záznamu porady musel navíc být osobně schválen Žáčkem.

Měsíc po konání zaznamenané porady byl 14. září 2009 v Lidových novinách publikován článek redaktorky Pavly Kubálkové odhalující někdejší spolupráci bývalého diplomata a nynějšího pražského advokáta Luďka Krajhanzla s StB a KGB. Vzhledem k nulovým politickým ambicím pana Krajhanzla by za podobnou zprávou nejspíš nikdo nehledal politické pozadí. Tedy pokud by jeho společnicí v advokátní kanceláři nebyla bývalá sociálně demokratická politička a ministryně Petra Buzková a článek nebyl nadepsán titulkem „Společník Petry Buzkové Krajhanzl pracoval pro KGB“. Celému textu pak místo obrázku údajného komunistického špiona vévodí fotografie Petry Buzkové.

Nejspíš jenom „naprostou shodou náhod“ tuto látku úplně stejně pojal také tehdejší redaktor zpravodajského portálu iDNES.cz Pavel Eichler, který pouze vybral jinou fotografii Buzkové a pozměnil titulek na „Buzkové společník z firmy byl dvojitým agentem StB a KGB“. Roli nezaujatého odborného komentátora, jak o ní hovořil Jiří Reichl na poradě, sehrál pracovník ÚSTRu Martin Slávik. Bohužel nemáme k dispozici záznam z následující porady vedení ÚSTRu, ale tento výstup si nejspíš vysloužil hodnocení „čistá práce“.

Po krátké přestávce za ředitelů Pernese a Hazdry ÚSTR pod vedením ředitele Hermana znovu navázal na svou vlivovou činnost v české politice. Je více než pravděpodobné, že právě velké zásluhy a zkušenosti na tomto poli byly hlavním motivem k opětovnému přijetí Pavla Žáčka. Poněkud se však změnila taktika vlivových akcí. Místo primitivních pokusů o kompromitaci jako v případě Buzkové se nyní můžeme setkat spíš se snahou vylepšovat upadající reputaci některých politiků šířením pověstí o jejich morální zásadovosti tváří v tvář hrozbám StB. Klasickou ukázkou je kauza Rajon, tedy zveřejnění spisu, který si StB vedla na současného ministra vnitra Radka Johna. Podle údajů ze spisu účelově vybraných k publikaci vypadá komunistickému režimu kdysi naprosto loajální Radek John, který své manželce sedm let tajil nemanželské dítě, pomalu jako morální a zásadový hrdina třetího odboje. Málokdo bude asi vnímat jako náhodu, že tiskovým mluvčím tohoto politika populistické strany Věci veřejné se stal bývalý mluvčí ÚSTRu Jiří Reichl, který je v kontaktu s Danielem Hermanem, i když by s ním neměl mít v podstatě vůbec nic společného, protože Reichl z ÚSTRu odešel ještě před nástupem nového ředitele. I zde se nejspíš projevila poptávka po cenných zkušenostech a radách Žáčkova tiskového mluvčího, které přece stojí za malou službičku pro Reichlova nového zaměstnavatele.

Povolání: kamarád

Nebývá zvykem, aby ekonomické záležitosti instituce se stopadesátimilionovým rozpočtem řídil člověk bez odpovídajícího ekonomického vzdělání a zkušeností. Staronový ekonomický náměstek ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů René Schreier však má díky svému přátelství s Pavlem Žáčkem nejen v tomto směru výjimku. Na rozdíl od jiných manažerů je také dokonale chráněn před důsledky své nekompetentnosti, jak ji předvedl například letos v únoru při zpackané přípravě žádosti o finanční podporu projektu ÚSTRu z evropských fondů, která daňové poplatníky stála 360 tisíc korun a nepřinesla vůbec nic.

Přátelství Pavla Žáčka a Reného Schreiera (nar. 1978) začalo podle našich informací v době Žáčkovy několikaměsíční základní vojenské služby u Čestné stráže Posádkového velitelství Praha, kde Schreier působil jako profesionální voják. Zároveň dálkově studoval ve studijním programu Teorie řízení a použití jednotek a útvarů pozemního vojska a sil územní obrany na Fakultě ekonomiky a managementu Univerzity obrany – obor Velitel mechanizovaných jednotek – manažer. V roce 2005 svá studia zakončil a získal titul inženýra. Za normálních okolností by byl s tímto vzděláním a zkušenostmi způsobilý velet nanejvýš rotě pěšáků, naštěstí pro něj tu však byl jeho zjevně hodně dobrý kamarád Žáček.
Jedině tak si lze vysvětlit, že zcela nekompetentní René Schreier nastoupil do vznikajícího ÚSTRu jako ekonomický náměstek se zodpovědností za více než stopadesátimilionový rozpočet. Ředitel Žáček si vojenského vzdělání evidentně velmi cení, protože jako vedoucího odboru ekonomiky a provozu v té době zaměstnal dalšího „zkušeného odborníka“ Marcela Uchytila (nar. 1978), který se pro svou funkci kvalifikoval absolvováním studijního programu Vojenské stavby na Fakultě vojenských technologií Univerzity obrany – obor Vojenské pozemní stavby.
Přestože pozice Reného Schreiera byla a v současnosti znovu je v podstatě neotřesitelná, pocítil v létě roku 2009 touhu doplnit své vojenské vzdělání o obor vhodnější pro řízení ekonomiky velké státní instituce. Vybral si Právnickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, kde by měl po dvouletém placeném dálkovém studiu získat titul MPA – Master of Public Administration, tedy jakousi obdobu titulu MBA určenou pro vysoké státní úředníky. Navzdory tomu, že by si Schreier ze svého tehdejšího téměř stotisícového měsíčního příjmu mohl snadno dovolit uhradit celoroční školné z jediné výplaty, rozhodl ředitel Žáček, že celé dvouleté studium v ceně 166 600 korun jeho kamarádovi uhradí ÚSTR (viz. příloha 1).
Taková štědrost je obzvlášť zarážející v době, kdy v důsledku úsporných škrtů v rozpočtu ÚSTRu došlo k propuštění některých zaměstnanců a ústavní knihovna Jána Langoše musela radikálně omezit nákup nových knih. Dokonce i balená voda v ceně sotva několika tisíc korun ročně, která do té doby byla na chodbách k dispozici zaměstnancům ÚSTRu, představovala pro pány Schreiera a Žáčka příliš vysokou položku, kterou by podle nich stopadesátimilionový rozpočet nejspíš neunesl.
Bohužel ani ÚSTRem štědře sponzorované vzdělání nepomohlo Renému Schreirovi, aby se stal kompetentním manažerem. Jeho neschopnost obzvlášť vynikla v únoru 2010 při zpracování žádosti o finanční podporu z evropských fondů pro projekt s názvem Vytvoření Národní digitalizační jednotky. Jak dokazují dokumenty (příloha 2), uběhly od uzavření smlouvy o dílo se zpracovatelem žádosti Alešem Přichystalem dne 11. 2. 2010 do převzetí hotové práce dne 14. 2. 2010 pouhé čtyři dny. Z nich dva připadly na víkend a k předání díla došlo v neděli. Stejně tak firma Naviga 4, s. r. o., která se také podílela na zpracování žádosti o podporu pro stejný projekt dostala na svoji práci šibeniční termín – 5 dnů včetně víkendu.
Za jejich snahu jim ÚSTR vyplatil dohromady 360 000 korun, které však doslova vyhodil oknem, protože žádost o finanční podporu byly zamítnuta z důvodu nedostatečné připravenosti projektu, který některé důležité záležitosti prostě neřešil. Nezávislý expert na zpracování žádostí o podporu z evropských fondů po prostudování příslušných dokumentů jako příčinu nezdaru určil nekompetentnost vedení ÚSTRu, které nedokázalo zpracovatelským firmám poskytnout dostatek času ani pořádné podklady. Navíc prohlásil za naprosto nestandardní skutečnost, že na podkladech pro žádost pracovalo více firem. Zamítnutí projektu je pro ÚSTR o to větší ostudou, pokud si uvědomíme, že v Integrovaném operačním programu vládne velký tlak na čerpání prostředků, takže neúspěch je mezi odborníky považován za něco naprosto neobvyklého. Za normálních okolností by ředitel ÚSTRu vyvodil vůči neschopnému náměstkovi odpovědnost, ale co je mezi opravdovými kamarády pouhých 360 000 korun z daní nás všech?

Digitalizace, výkladní skříň ÚSTRu?

Proces digitalizace archivních dokumentů vzniklých činností komunistických bezpečnostních složek je nepochybně dobrou myšlenkou, která pokud by byla správně a koncepčně prováděna, přinesla by dokonalý přehled do digitalizovaných materiálů, ochránila by jejich papírové exempláře před poškozením při jejich půjčování badatelům a v neposlední řadě by zásadním způsobem rozšířila okruh lidí, kteří by si je mohli prostudovat na obrazovkách svých počítačů. Bohužel průběh digitalizace, jak byl nastaven Žáčkovým vedením ÚSTRu nemá s koncepční a profesionální prací nic společného. Není proto divu, že ani po několika letech projekt „Otevřená minulost“ nemá žádné hmatatelné výsledky a paradoxně spíš vede k poškozování vzácných archiválií.

Jedním z důležitých úkolů Ústavu pro studium totalitních režimů, který mu přímo ukládá zákon č. 181/2007 Sb., je převést bez zbytečných odkladů dokumenty uložené v Archivu bezpečnostních složek do elektronické podoby. Smyslem tohoto opatření by neměla být jen ochrana papírových exemplářů zmíněných dokumentů, ale především jejich zpřístupnění co nejširšímu okruhu zájemců, kteří by už do budoucna nemuseli docházet do archivu, protože vše potřebné by si mohli přes internet zobrazit na svých počítačích. Proces digitalizace archiválií znamená také utřídění archivních dokumentů a měl by umožnit dokonalou orientaci ve zdigitalizovaném materiálu.
Tento projekt novináři nazývaný „Otevřená minulost“ se stal jednoznačnou prioritou Žáčkova vedení, které se podle některých zákulisních informací údajně často chovalo, jako kdyby digitalizace dokumentů byla jediným posláním ÚSTRu. V tom mu ostatně dodnes přizvukuje celá řada novinářů, kteří jsou jenom kvůli existenci tohoto projektu ochotni přimhouřit své jinak nemilosrdně kritické oko. Za všechny můžeme jmenovat například Jaroslava Spurného z Respektu. Zajímavé by bylo položit těmto lidem otázku, zda se někdy pídili po výsledcích tohoto projektu a účelnosti obrovských finančních prostředků, které už do něj ÚSTR (tedy všichni plátci daní) investoval? Kolik lidí si už z on-line badatelny stáhlo digitalizované dokumenty? Nikdo??!!!!!
Po odvolání Pavla Žáčka začalo být konečně možné položit si nahlas otázku, proč tomu tak je. K posouzení problematiky ochrany archiválií, digitalizace a informačních systémů v ÚSTRu a Archivu bezpečnostních složek byla ustavena odborná komise složená jak z interních zaměstnanců obou institucí, tak z externích odborníků například z Národního archivu. Tato odborná komise po více než pětitýdenním šetření vydala závěrečnou zprávu (příloha č. 1), která pro dosavadní vedení projektu digitalizace vyzněla naprosto nepříznivě.
Ze zjištění komise vyplývá, že proces digitalizace po celou dobu svého trvání postrádá jakoukoliv koncepci (str. 5, str. 7) nebo projektové řízení. Navíc další komplikace při digitalizaci způsobuje dlouhodobě neřešený nesoulad vnitřních směrnic ÚSTR a ABS (str. 3). Komise dále konstatovala, že vůbec nebylo vypracováno žádné koncepční řešení problémů s poškozováním archiválií (str. 11), ačkoliv tyto problémy byly opakovaně ventilovány na poradách obou institucí. Kromě toho podle komise hrozí ztráta zdigitalizovaných dat (str. 17).
Nesporně zajímavé je také vyjádření ředitele odboru archivní správy a spisové služby MV ČR Vácslava Babičky (příloha č. 2), které se rovněž staví značně kriticky k Žáčkovu pojetí digitalizace. To je dokonce v jedné pasáži na straně 2 charakterizováno jako „krátkodeché vytváření masy digitálních obrazů bez archivní minimální inventární struktury se zdůvodněním, že je třeba veřejnosti rychle zpřístupnit množství archivního materiálu.“ Snad se díky připomínkám odborníků podaří závažné nedostatky v procesu digitalizace odstranit a nákladný projekt „Otevřené minulosti“ konečně začne opravdu fungovat. Otázkou zůstává, zda je tou nejpovolanější osobou pro odstraňování nedostatků bývalý ředitel, který je sám hlavní měrou způsobil a po celou dobu strávenou ve funkci bránil jejich řešení?